Těžištěm mé práce je vztah člověka a krajiny – krajiny jako prostoru, domova, paměti i otisku dějin. Neustále přemýšlím o tom, jak prostředí formuje naši identitu, jaké vzpomínky a zkušenosti v nás ukládá a co naopak odnáší.

Východiskem je pro mě osobní zkušenost a kontext kulturního a společenského dědictví, zejména proces kolektivizace zemědělství v 50. letech 20. století. Tento zásah do krajiny i mezilidských vztahů zanechal výrazný otisk v oblasti jihozápadních Čech, odkud pocházím. V krajině, která byla přetvořena, se přerušil mezigenerační vztah k půdě a přírodní zdroje se staly obchodovatelným artiklem.

Dnes se potýkáme s environmentální krizí a klimatickou nejistotou, které mají hluboké psychologické i sociální důsledky. Tyto proměny se v mé práci zrcadlí jako otázka odpovědnosti, pomíjivosti a možnosti návratu k půdě jako symbolu kontinuity.

Krajina je stále více proměňována v fragmentovaný obraz – rozdělená na části, které už nedrží pohromadě smyslem ani vztahem k člověku. Tento proces je součástí širšího zvěcnění přírody: přeměny živého prostoru v objekt, ve „věc“ s čistě instrumentální hodnotou. Krajina se tak stává jen množinou užitečností – místem, kde se příroda měří, rozkládá, katalogizuje. Ale už se nevnímá, nesdílí, neprožívá.

Tento redukcionistický přístup krajinu „roztrhává“, zbavuje ji přirozené celistvosti a propojenosti. Vnímá ji jako soubor oddělených polí, ploch a funkcí – jako prostor určený k využití, spotřebě, ovládnutí.

Krajinné fragmenty, se kterými v díle pracuji, nejsou jen fyzické. Jsou i vnitřní – psychické, kulturní, paměťové. Jsou stopami ztracené kontinuity, ale i pokusem o její znovusložení. Dílo je proto nejen reflexí destrukce, ale i hledáním nového celku – byť složeného z rozbitých částí.

Skrze hmatné objekty a prostorové instalace vytvářím struktury inspirované geometrismem katastrálních map i organickým rytmem přírodních vrstev. Pracuji s geotextiliemi a dalšími materiály, jejichž vrstvení a rukodělné zpracování odkazuje na vztah péče, záznamu a času.

Charakter mých děl vyrůstá z kontrastu racionalizovaného přístupu k přírodě a z napětí mezi technicistním uspořádáním krajiny a jejími tichými, spirituálními vrstvami.