Těžištěm tohoto cyklu je téma osobní paměti (též historické či sociální) v kontextu kulturní krajiny a její dynamiky.

Výchozím bodem tvorby se stává období kolektivizace zemědělství v 50. letech 20. století, která zasáhla násilně nejen do krajinného rázu, ale i sociální struktury daného místa, rodného kraje autorky, jihozápadních Čech. Jednotlivé pozemky byly sceleny do souvislých lánů a tento stav zůstává zachován i po restituci zemědělské půdy po roce 1989.

Proces proměny těchto stavů je tak dále rozpracováván do hmatného, šitého, rukodělně zpracovaného objektu z geotextilií a vektorových počítačových grafik. Struktura děl se opírá nejen o vizualitu katastrálních map, jejich geometrickou interpretaci, ale také o prvky lidské bytnosti. Celkové vizuální pojetí je založené na významu rukodělné práce a materiálu. Svou roli hraje vrstvení a procesní stránka věci. Charakter díla, jak textilního tak grafického vyplývá z racionalizovaného, technicistního přístupu k obhospodařování krajiny.

„Změna krajiny mne až tak moc netrápí, tak jako netečnost a lhostejnost některých lidí a to celkově.” Karel, 73 let

Socialistické hospodaření vedlo mimo jiné k přerušení dlouhodobého mezigeneračního vztahu k půdě. Půda se, stejně jako jiné přírodní zdroje, stává obchodním artiklem ohodnoceným dle své potenciální obchodovatelnosti.

Potýkáme se nyní navíc s klimatickou a environmentální krizí, jejíž důsledky jsou recipročně sociální. Psychologické dopady těchto změn, resp. jejich očekávání, jsou ohromné a ovlivňují také přístup k budoucnosti.