Dotek stroje v šitém poli, Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, 2023
8. 3. – 30. 4. 2023
Autorská výstava
Dominanta umělecké tvorby Miroslavy Klesalové stojí na tématu osobní, doslova šité paměti životních osudů několika generací vlastní rodiny. Nahlédneme-li do jejího projektu hlouběji, otevírá se široká škála zásadních otázek, dotýkajících se proměn etiky k životnímu prostředí, geopolitiky a technologií a jejich dopadů na životní styl, osudy lidí i zanikající tradice. Výstava Dotek stroje v šitém poli reflektuje souvislosti a interakce jednotlivých otázek života na venkově skrze historický vývoj vlastnictví půdy v Čechách, prošívající se do rodinných osudů z generace na generaci. Životní styl mnoha rodin byl tehdy postaven na obhospodařování vlastního, více či méně skromného kousku pozemku, rodinného zlata, zajišťujícího rodině přirozenou, relativní soběstačnost a svobodu.
Konkrétní historicky vnímaný pozemek vlastní rodiny je zde zpracován jako modelový příklad. V rámci kolektivizace zemědělství v 50. letech 20. století byla malá políčka soukromých majitelů zabavena a scelena do souvislých lánů. Tento stav zůstal zachován i po restituci zemědělské půdy po roce 1989.
Mirka Klesalová pochází z Kejnic, z malé vesničky v jihozápadních Čechách s poměrně dlouhou historickou stopou. V dobách pootavské civilizace, datující se někdy do 5. až 6. století našeho letopočtu, zde byla krajina obklopená lesy s hojností úrodné půdy i zlata v řece Otavě.
„Krajina okolo naší vesnice byla členitá a rázovitá. Důležitou roli hrál les. Změny současné krajiny oproti té, kterou si pamatuji z dětství, jsou obrovské.”
Mirce jde o vizuální ponor do paměti přirozeného kontaktu svých předků s přírodou, s vlastní půdou, ve svém vlastním časoprostoru. Je podložen průkaznými proměnami konkrétního reálného místa.
„Současná krajina okolo naší vesnice vypadá jednotvárně na pohled, i k možným procházkám. Tam, kde byla kdysi studánka z lokálního pramene, zůstala jen suchá díra.”
Studiem historických i současných katastrálních map a ortofotomap Mirka sleduje fyzickou stopu své rodiny otisknutou v krajině. Na šicím stroji dle historických katastrálních map přešívá rodinná pole a políčka, která kdysi vlastnila její rodina. Šicí stroj je povýšen na nástroj umělecké výpovědi o procesech zacházení člověka s krajinou. Mirka pracuje s obrysy původních pozemků. Celý proces proměny stavů krajiny přešívá do geometrických abstraktních fragmentů.
Šicím strojem imaginárně doslova všívá doteky i těžkou práci svých předků na konkrétním vytyčeném poli. Do materie černé netkané geotextilie všívá a zhmotňuje absenci současného přímého dotyku, když s šicím strojem experimentuje a metaforicky aplikuje současné mechanizované přístupy obhospodařování krajiny. Demonstruje tak, jak hodně dnes vnímáme odcizený proces s krajinou. Dominuje technika, přesnost, racionalita a vrstvení, ale i redukce a destrukce hmatatelné stopy lidské práce. Minimalistické pojetí složitého tématu Mirka akcentuje jemnou šitou kresbou, umocňující její potřebu komunikace. Výstavu šitých lidských otisků v krajině geotextílií doplňují minimalistické lavírované a tušové kresby přírodních zátiší, akcentující specifický význam krajiny pro člověka, vykreslující hluboce intimní, avšak silný a výrazný způsob vnímání křehkosti reality.
kurátorka výstavy, text: Pavlína Vogelová
foto: archiv autora